Opencard – páchnoucí exkrement ve vlasech pražanů.

Všichni jistě známe rčení drží se ho jak h..no košile. Mně příšlo na mysl už minulý týden, kdy jsem zjistil že moje tolik “milovaná a multifunkční” karta Opencard, pozbývá platnosti. 

Měl jsem to štěstí, že jsem ji několik let nemusel používat, ale situace se změnila a já na ní opět začal být závislý při přepravě po hlavním městě. Občas jsem zaslechl nějaké zprávy jak se Krnda snaží řešit neřešitelnou situaci se štěnicí přísátou na obyvatele hlavního města, ale jako obvykle to vybublalo a nevím jestli se něco změnilo. Pro mne se ale teď změnilo hodně. Musel jsem na Magistrát nechat si ji prodloužit. Jako erudovaný senior vychovaný za totáče, jsem zvolil obyklou fintu, že nejlepší je jít na úřad před koncem pracovní doby a to nejlépe v pátek odpoledne. To už lidi většinou míří na víkend na chaty a kdo by vysedával po čekárnách…, jsem si bláhově myslel. 

S optimismem jsem vkročil do impozantní budovy v Jungmannově ulici a byl mile překvapen informačním systémem v podobě ťápot na zemi jež mne naváděly kam jít. Ocenil jsem to. Bylo krátce po třetí, otevřeno měli do čtyř, tak jsem načasování považoval za idelání a vykračoval si pln naděje, že budu opět o víkendu používat MHD. Když jsem prošel kantýnou a pohlédl skrz sklo do čekárny opencard, poněkud jsem povadl. Byla nacpána lidmi k prasknutí a to i přesto, že nebyla nijak malá.  Jsem od přírody bojovník, tak jsem se rozhodl vkročit do jámy lvové, zmonitorovat situaci a vymyslet vítěznou strategii jak znovu získat fungující tramvajenku. Prošel jsem dveřmi a ostrým pohledem westernového hrdiny vstoupivšího do saloonu, jsem přelétl prostor. Kromě několika rudých tváří, vybarvených díky slunečním dnům vypadala obyčejně, plná trpělivých lidí. V klidu stáli či seděli a s nadějí sledovali elektronický display kde naskakovala čísla. Vládl tam, na rozdíl od mého nitra, rezignovaný klid a mír. Tep se mi zvýšil touhou po papírku s číslem co mnozí svírali v prstech. Nikde jsem neviděl pultík kde bych jej získal a začal jsem si brumlat něco o idiotismu. Rozhodl jsem se jít seřvat chlápka na informacích, když jsem uviděl na stěně papír se zprávou, že pořadová čísla se vydávají právě tam. Oddechl jsem si a vydal určeným směrem s novou nadějí v duši. Neměla dlouhého trvání. Pultík byl přelepen papírem, že už nikoho dalšího dnes nestačí obsloužit a že na shledanou jindy.

Hlavou mi prolétlo několik známých čtyřhláskových anglických slov v čele se f.ck a sh.t, doladil jsem to francouzským m.rde a protože jsem multilinguální, ukončil jsem úvahu bratrsky: ,Nu što moloděc, ty prijechaješ v ponědělnik a něpo..raješ sa z etovo’.

Přes víkend jsem po Praze jezdil na kole či autem a v pondělí se vydal dobýt opencard s novou strategií.

Hned ráno tam budou nadrženci, v poledne asi pracující co odběhnou o polední pauze, tak nejlepší bude tak v jedenáct. Zas to nevyšlo! Lístek jsem sice získal, ale porovnáním mého čísla s těmi na displayi jsem odhadl, že to je nejmíň na hodinu a na to jsem neměl nervy. Vrátil jsem se tedy domů zklidnit hormon doplněním uhlohydrátů. Vybavil jsem se vynikající, téměř tisícistránkovou knihou Vášně mysli od Irwing Stone, pojednávájící o psychoanalýze a vyrazil. Kniha mi připadala vhodná k dané situaci a věřil jsem, že díky ní to dokážu přežít. Nepovedlo se! Získal jsem číslo 23, urval volné křesílko a uvelebil se. Sledoval display kde k mému nadšení naskakovala čísla blížící se mému, otevřel knihu a snažil se začíst.

“To se na to můžu vykašlat! To je pěknej bordel!” Uslyšel jsem hřmotný, chlapský hlas, odněkud od přepážek.  Trpělivý ženský mu něco vysvětloval, ale chlap se nedal. “Kašlu na to! Sem tu už potřetí a všechno sou to jen vyhozený peníze, ta vaše karta, strčte si ji někam, už toho mám dost!” Zpoza sloupu se vynořil chlápek, brunátný v obličeji, pořád něco prskal a vydal se k východu. Bylo mi ho chudáka líto a rozuměl jsem mu. Ještě víc mi začalo být líto mě když jsem zjistil, že po devatenáctce naskočila šestadvacítka a pak třicítka. Takže zázraky se neděly!

Rozhodilo mne to a neměl jsem stání. Na informacích jsem od ochotného pána zjistil, že to je normální a s hodinou bych měl na každý pád počítat. Rozhodl jsem se zajít někam do příjemnějšího prostředí na kafe, ale když jsem opouštěl budovu, dočetl se, že v pondělí mají otevřeno do osmi večer.

Tenis jsem měl od pěti do sedmi tak to vycházelo, mohl jsem prokrastinovat a jít si dát siestičku.

V sedmtřicetpět jsem vnikl do úřadu a hned mne praštila do očí známá cedule na vydávači lístků s čísly, že konec a ať přijdu jindy. Tenisový mač jsem vyhrál tak byl v pohodě a smířil se s dalším pokusem. Pak mne překvapil hlas pána na informacích. “Lístky už nevydáváme, ale jděte dovnitř a až dodělají ty s lístky, tak vás vezmou.” Nevěřil jsem svým uším ale poslechl. A opravdu. Po deseti minutách čekání mne přijala milá a sympatická slečna na uvolněné přepážce a já nechápal kde se v ní bere ta energie, být na konci šichty příjemná. Nevím jestli jsem byl tak omámen nadějí že znovu získám vzácnou a sofistikovanou tramvajenku, ale připadala mi i krásná a sexy.

Trpělivě a s úsměvem mi vysvětlila že kromě parkování a MHD je opencard celkem na nic a když jsem vysolil stovku, vydala mi novou na další čtyři roky.

Odcházel jsem domů s myšlenkami, že úřednice za přepážkou už nejsou ty veledůležité kyseliny jako kdysi. Holt už nic není jak bývalo! Díky bohu! A že snad, až moje generace vymře, s ní i týpci typu Pavel Tunelovič Blankedém a jemu podobní, bude v naší zemi líp.

Předpokládám že se nám vysmívají z vrcholů himalájských kopců či z palub svých jachet, užívající si naše peníze které odklonili, aby je někdo nepotřebný nevyužil pro nějakou kravinu. Také ale věřím že jejich úsměvy zkysly když si uvědomili, že mít nálepku zloděje a tuneláře není žádné štěstí.

Možná už chápou to co řekl miliardář Heineken ústy Antony Hopkinse v moudrém filmu svým únoscům.

“V našem světě může člověk zbohatnout dvěma způsoby. Buď bude mít hodně peněz nebo bude mít hodně přátel.”

Jsem hluboce přesvědčen že to druhé je důležitější.

Též věřím, že na ten odporný pach fekálu co nám otcové opencard zanechali nikdo z nás nezapomene a kdykoli je potkáme, odplivneme si. A že si nebudeme vylévat vztek na úředníky co ten exkrement zdědili a teď se s ním musí potýkat stejně jako my.

Věřím že se dožiju toho až parazit jménem opencard chcípne a pražané dostanou kartu či aplikaci ze které se jim nebude dělat špatně jako se dělá mně.

Spiro Spero!