Krachaři, kéž se vám dál nedaří!

Jistě je mezi námi mnoho těch, kteří přišli o peníze při spolupráci s nějakými úspěšnými podnikateli, kteří zkrachovali, dluhy spláchli do záchodu a vesele podnikají dál pod novým IČO, ve stejném či podobném oboru. Nový zákon o obchodních korporacích zvyšuje odpovědnost managementu společností, nicméně i dříve bylo možné dostat se ke svým penězům a je to možné i dnes přesto, že to málokdo ví či z nějaké lidské přirozenosti k tomuto nástroji nesahá.

Je mnoho společností, které jsou vedením řízeny s péčí řádného hospodáře a přesto díky turbulencím trhu či přirozenému nárůstu konkurence zkrachují.

V tržním prostředí to není nic zvláštního a při podnikání je s tím třeba počítat.

Jsou ale případy, kdy je vše jinak a vedení se tváří, jako že je vše v pořádku, prohlubuje ztrátu obchodních partnerů, kteří pak neuspokojivý vývoj zaplatí tím, že nikdy nedostanou peníze za dodané zboží či služby. Firma se zavře, ti silní jsou otužilí, pohledávky odepíšou, ti malí se na nic nezmůžou, tak se založí jiná společnost, jede se dál a situace se po několika letech opakuje.

Vím, o čem píši, protože jsem byl na obou stranách barikády. Řídil jsem firmu, které odběratel dlužil cca milion a zkrachoval. Věděl jsem z mnoha jednání, že důvody jsou lehce objektivní, ale i silně subjektivní, protože jednatel byl to, čemu se říká “šíbr”. Na rozdíl od ostatních obchodních partnerů, kteří s ním spolupracovali, jsme jako jediní podali trestní oznámení na osobu jednatele a neřešili situaci cestou obchodního soudního sporu. Musel jsem sice několikrát k soudu, ale výsledek byl ten, že na rozdíl od ostatních, kteří pohledávku odepsali, jsme ji my, i když až po letech, dostali zaplacenu v plné výši včetně příslušenství.

Také jsem řídil firmu spolupracující s hypermarkety, které se nedařilo a propadala se do dluhů. Samozřejmě že se mi nechtělo ji zavírat a přirozené bylo problém koulet před sebou a ono to třeba nějak dopadne. Jenže mne schopný právník upozornil, že pokud nemám řešení jak společnost vyvést z krize, jsem povinen podat insolvenční návrh, jinak za prohlubující ztráty budu věřitelům ručit osobně nebo budu dokonce trestně odpovědný. Poslal jsem ji tedy do konkursu, protože spolupráce s hypermarkety, s jejich obchodní politikou, byla cesta do žumpy. Přesto, že i tak byla ztráta značná a nebylo to příjemné období mého života, vím, že jsem udělal dobře. Nikdo jsme nic neukradli, žádný tunel to nebyl, ale společnost špatně nastavenými smlouvami a nákladovostí provozu výnosy sežrala a propadla se do dluhů.

Blbé, ale i to se stává.

V tomto roce zkrachovaly dvě společnosti, o kterých si troufám tvrdit, že vedení nejednalo s péčí řádného hospodáře a být věřitelem, neváhám podat trestní oznámení na odpovědné osoby.

První z nich je jedna tiskárna v Praze, která v konkurenčním boji nasadila takové ceny, co nemohly pokrýt náklady, ale byly silným lákadlem pro zadavatele tisků. Propadala se do ztráty, ale tiskla, tiskla a penízky se točily. Neplatila nájmy, leasingy za nakoupené stroje a dokonce ani povinné odvody za zaměstnance. Samozřejmě že po pár letech provozu zkrachovala, ale vlastníci za tu dobu dokázali vygenerovat dost obratu, jehož část se zajisté dala použít pro “blahodárnější účely”, než platit věřitelům.  V té obrovské ztrátě nějaké zašantročené miliony asi ani nehrají roli.

A světe div se! Poté, co zkrachovala, její obchodní ředitel si založil novou firmu, převzal zakázky, nasmlouval si nový leasing na původní mašinu v hodnotě několika desítek milionů a v původních prostorech dále tiskl a dále způsoboval ztráty obchodním partnerům.

Nejen ztráty přímé z neplacení pohledávek, ale i ztráty nepřímé, mnohdy bolestnější tím, že poctivým tiskárnám, které se na dumpingové ceny nedokázaly dostat, přetahoval klienty a obíral je o obrat. Jejich ředitelé ještě byli nuceni čelit útokům svých bývalých klientů, jak jsou nepoctiví, že jim tiskli tak draho.

 Druhým zářným příkladem je v minulosti úspěšný zásilkový a internetový obchod, který byl před pár měsíci nucen ukončit svoji činnost kvůli návrhu na konkurs podaným věřiteli. Ti co návrh podali, ho následně z nějakých “záhadných důvodů” stáhli. Že by se peníze na závazky najednou našly? Přes různé peripetie a snahy odpovědných proces oddálit, byl tlak na úpadek už tak silný, že jim nezbývalo nic jiného, než insolvenci vyhlásit. To byl správný krok s jedinou malinkatou vadou na kráse, že to měli udělat už před pár lety, místo aby dál prohlubovali ztráty a klamali dodavatele zboží. Ztráta osmnácti milionů v roce dvatisícejedenáct a čtyřicetdva milionů v roce dvatisícedvanáct by každého, kdo jedná s péčí řádného hospodáře, donutila vyhlásit úpadek. Ale kdepak naši odpovědní. Místo toho navýšili základní jmění na základě znaleckého posudku který usoudil, že cena značky před krachem je padesáttři milionů, protože byla předložena “vize”, že za dva roky bude zisk společnosti najednou sto milionů před zdaněním. Tomu by nevěřil ani žák základní školy! Jak je možné že to spolkli znalci? Následující události dali jasně za pravdu tvrzení, že je to nesmysl.

Firma se už několik let i díky celosvětové krizi a poklesu trhu potácela na hraně krachu, ale její vedení úspěšně balamutilo obchodní partnery vizemi o nových strategiích a vstupu investorů. Zaměřit se na snižování nákladů za bombastické sklady, luxusní kanceláře a horentní sazby za služby, které si účtovala sesterská firma ve skupině, se z nějakého mysteriózního důvodu jednatelům nechtělo. 

Při zběžném pohledu na nákladovost provozu, obrat a dosahované marže bylo už před pár lety jasné, že společnost musí projít zásadní restrukturalizací a změnou obchodní strategie, nebo zkrachuje. Ale kdepak. Věřitelé věřili, protože to je jejich přirozenost a každý si radši poslechne báchorky o světlých zítřcích, nežli pravdu o tom, že o své pohledávky pravděpodobně přijde. Vize, jak společnost dalšími aktivitami dosáhne prosperity, byly tak naivní, že každý středně zdatný počtář si na kalkulačce v telefonu dokázal spočítat, jaký to je nesmysl. Jistě hlavně z tohoto důvodu, se žádný investor nenašel, ale firma běžela dál, svižně prohlubovala ztrátu a rozesílala splátkové kalendáře.

Pak to bouchlo. Světe div se znovu! Ztráta je obrovská a věřitelů stovky. Od těch malých chudáčků, kterým to opravdu změní životní úroveň, přes silné firmy, které se jen otřesou a pohledávky odepíšou, až po stát, tedy nás, kteří ztrátu zaplatíme na daních.

Kdo za to může? Že by vedení? A že by za to bylo osobně odpovědné? Dle jeho postoje samozřejmě ne. Může za to krize, můžou za to banky, můžou za to investoři, že do nich odmítli nacpat další desítky milionů. Těm ale bylo jasné, že by v té hladové tlamě nenávratně zmizely, jen s tichonkým mlasknutím. Můžou za to všichni, jen oni ne! Přece se tak snažili! A co po nich ti pitomí věřitelé pořád chtějí, když už je firma v úpadku?

Že by peníze o které je svým nezodpovědným jednáním připravili? Aha... !

Samozřejmě že je to běh na dlouhou trať s nejasným výsledkem v dáli, ale ze zkušenosti vím, že když se člověk se ztrátou nesmíří a jde do boje tvrdě, někdy už zdánlivě ztracené peníze získá zpět. I když ne, aspoň to krachařům neprojde tak snadno, jak si mnozí zvykli a úspěšně to opakují.

My všichni jsme zaplatili miliardy za vytunelování IPB a arbitráž se CME. Budeme platit dál a ti odpovědní se budou mezi námi procházet a nafukovat, jací jsou úctyhodní lidé, protože mají prachy? Prachy které ukradli nám, poctivým blbcům! S minulostí už nic jiného, než že si odplivneme když potkáme zloděje, nenaděláme. Ale můžeme něco dělat s přítomností a budoucností!

Letadlo letí, dokud všichni pasažéři věří, že letí.

Bylo precizně vystiženo chování věřitelů v divadelní hře Lucy Prebbleho ,Enron’, o jednom z největších krachů v novodobé éře.

Pokud právě sedíte v jednom z letadel plném věřitelů s pohledávkami po splatnosti, věřte opatrně, spíš se zaměřte na to, jestli se vrtule opravdu točí a kapitán není podvodník.

Když zjistíte opak, vyskočte co nejdřív, nebude to taková rána!

A pak se braňte ze všech sil dle Starého zákona: “Oko za oko, zub za zub!”

...... a podvodník za mříže!

Jen díky tomu snad bude jednou líp.